Členové komise
doc. JUDr. Jan Kudrna, Ph.D. (*1976), předseda Etické komise
V roce 1999 absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. V roce 2003 ukončil obhajobou disertační práce doktorské studium na PF UK v oboru ústavní právo, mezinárodní právo veřejné a evropské právo. Od roku 2003 působí jako odborný asistent na katedře ústavního práva PF UK, dále vyučuje na Policejní akademii České republiky v Praze. Jako hostující učitel spolupracuje s univerzitami ve Vilniusu, Wroclawi a Budapešti, v rámci odborné spolupráce také s dalšími univerzitami. Externě spolupracoval s Ústavním soudem Polské republiky. Publikoval řadu odborných článků na téma volebních systémů, ústavních modelů, právní úpravy mimořádného zákonodárství či právní úpravy politických stran, a to jak v České republice, tak v zahraničí. V letech 2012 až 2017 působil jako člen Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, kdy byl do funkce zvolen Senátem Parlamentu České republiky. V letech 2014 až 2017 byl poradcem předsedy vlády pro právní záležitosti. V současné době působí jako člen Legislativní rady vlády, Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí, Akademického senátu Právnické fakulty UK, I. senátu rozkladové komise ministra vnitra a rozkladové komise předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů.
JUDr. Stanislav Devátý, Dr. (*1952)
Vyučil se elektrikářem a následně vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pracoval jako technik-elektrikář v několika státních podnicích. Před 17. Listopadem 1989 pracoval naposledy jako technik počítačů. Toto místo musel opustit poté, co se stal signatářem (1985) Charty 77 a členem VONS. V letech 1988-89 byl mluvčím Charty 77. U demokratické části naší veřejnosti se proslavil položením věnce na hrob Jana Palacha ve Všetatech dne 16. ledna 1989, když byl místní hřbitov tehdejší veřejnou i státní bezpečností přímo obležen. V roce 1989 byl z politických důvodů opakovaně vězněn, veřejnost se dozvěděla o jeho protestních hladovkách, zejména z tehdy již jen sporadicky rušeného vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Byl spoluzakladatelem Společnosti přátel USA a Iniciativy sociální obrany. V srpnu 1989 byl odsouzen k 20 měsícům vězení, ale podařilo se mu před zatčením uprchnout do již svobodného Polska. Z bezpečnostních důvodů se do republiky vrátil až 10. prosince 1989 a ihned poté se zapojil do probíhajících událostí.
V červnu 1990 byl na jihomoravské kandidátce OF zvolen za poslance Federálního shromáždění. Ostře vystupoval proti bývalým komunistům v OF, poté vstoupil do ODS. Byl zvolen do Komise 17. listopadu, která se zabývala zjišťováním událostí zásahu policie na Národní třídě v Praze a všech dalších událostí s tímto zásahem spojených. V rámci Komise se podílel na vypracování tzv. lustračního zákona. Usiloval rovněž o brzké zveřejnění seznamů spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (StB). V roce 1992 byl jmenován náměstkem ředitele FBIS, po rozpadu Československa ředitelem nově vzniklé BIS. V listopadu 1996 z této funkce odstoupil. Během svého působení v BIS vystudoval dálkově práva, a začátkem roku 1997 se stal koncipientem advokátní kanceláře. Po složení advokátních zkoušek se věnuje výhradně advokátní praxi, a to zejména oblasti dodržování lidských práv a svobod, trestnímu právu, dále ochraně osobnostních práv a lidské cti a důstojnosti či ústavnímu právu.
Ludmila Rakušanová (*1947)
Po invazi vojsk Varšavského paktu do Československa v roce 1968 emigrovala do Německa, od 70. do 90. let minulého století pracovala v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově, po přesídlení do Prahy se stala volnou novinářkou pro ČT, ČRo a Deníky, a korespondentkou pro média v německy hovořících zemích. Je členkou Asociace Evropských novinářů, které v letech 2004-2005 předsedala. Napsala dvě knižní publikace o Václavu Havlovi.
Je nositelkou řady ocenění (česká laureátka ceny EU Ženy pro Evropu, Cena česko-německého porozumění, Cena Jana Palacha, Cena českého ministra životního prostředí, Zlatá lípa ministra obrany, Cena Jiřího Ješe za komentáře, Cena Opus vitae Nadace Český literární fond za špičkovou novinářskou práci a prosazování hodnot svobody a demokracie před rokem 1989 i po něm). Je vdaná a má dceru Lucii.
Mgr. František Bublan (*1951)
Maturoval v roce 1969 v Třebíči, nastoupil na VŠZ v Brně, po dvou letech odchází studovat teologii na UK v Praze se sídlem v Litoměřicích. Studia dokončil v roce 1976 a začal působit jako duchovní na jižní Moravě.
V roce 1977 se stal signatářem Charty 77, následuje persekuce ze strany StB a v roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas pro výkon duchovenské činnosti a je označen za nepřátelskou a protisocialistickou osobu.
V letech 1978 až 1990 pracuje jako řidič u Potravin Brno, následně jako řidič sanitky v nemocnici Tišnov. V roce 1991 nastupuje do nové zpravodajské služby FBIS, v roce 2001 je jmenován ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (rozvědka) a v letech 2004 až 2006 zastával funkci ministra vnitra ČR. Od roku 2006 do roku 2012 byl poslancem Parlamentu ČR a předsedou Výboru pro bezpečnost. Následně byl zvolen do Senátu PČR, kde zastával pozici předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Volební období skončilo v roce 2018, odchází do důchodu.
V roce 2019 byl zvolen do Rady ÚSTR. Téhož roku obdržel cenu „Morální autorita“ arm. gen. E. Bočka za celoživotní práci v bezpečnostních složkách a za prosazování demokratických principů.
PhDr. Petr Blažek, Ph.D. (*1973)
Historik a publicista, zabývá se dějinami komunistických režimů v Polsku a Československu. Vystudoval obory český jazyk a historie a učitelství pro střední školy na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2008 dokončil doktorské studium. V letech 2004–2010 pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Nyní je zaměstnán v Ústavu pro studium totalitních režimů, který v roce 2008 spoluzakládal. Působí také jako vědecký pracovník na Katedře divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Je zástupcem ředitele Centra pro dokumentaci totalitních režimů a autorem řady publikací k dějinám protikomunistického odboje a komunistických režimů ve středoevropském prostoru (bibliografie je dostupná zde). Podílel se na vzniku řady historických výstav (věnované Chartě 77, VONS, K-231, Janu Palachovi, kolektivizaci venkova atd.) a webových portálů ( www.janpalach.cz, www.vons.cz, www.ibadatelna.cz a www.minulost.cz) a výrobě mnoha dokumentárních i hraných filmů (například Proces H, Pouta, Hořící keř, Mluvčí Charty 77, Ženy Charty 77, Milada atd.).
plukovník gšt. v z. PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA
V roce 1989 ukončil studium na Filozofické fakultě UK v Praze (obor historie-ruština), doktorandské studium absolvoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci, titul MBA získal v oboru bezpečnostní a krizový management a je absolventem Kurzu generálního štábu na Univerzitě obrany v Brně. V letech 1989-2012 působil ve Vojenském historickém ústavu v Praze, kde postupně prošel funkcemi od řadového historika až po zástupce ředitele VHÚ (od roku 1992 jako voják z povolání). V letech 2002-2012 zastával funkci prezidenta České komise pro vojenské dějiny (členky Mezinárodní komise pro vojenské dějiny – CIHM). V letech 2012 až 2014 byl poradcem ministrů obrany Alexandra Vondry a Vlastimila Picka a následně od března 2014 do prosince 2019 zastával funkci ředitele Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany. V červnu 2014 a opětovně v srpnu 2019 byl Senátem Parlamentu České republiky zvolen jako kandidát Poslanecké sněmovny do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Od prosince 2017 je jejím předsedou. Na konci roku 2019 odešel do zálohy a v únoru 2020 byl po úspěšném výběrovém řízení jmenován ředitelem Památníku Lidice (čestným občanem obce je od října 2006). Od roku 2020 je poradcem předsedy Senátu Parlamentu ČR Miloše Vystrčila. Je autorem nebo spoluautorem tří desítek monografií, několika desítek článků a odborných studií i 40 výstav. Od roku 1998 působil jako vysokoškolský pedagog na Fakultě sociálních věd UK, na Filozofické fakultě UK, na CEVRO Institutu v Praze a Univerzitě obrany v Brně. Pravidelně spolupracuje se sdělovacími prostředky, především Českou televizí a Českým rozhlasem a věnuje se rozsáhlé přednáškové činnosti. Za svou práci byl opakovaně oceněn našimi i zahraničními medailemi, a to včetně tří Záslužných křížů ministra obrany České republiky a nejvyššího rezortního ocenění – Vyznamenání Zlaté lípy. V říjnu 2020 mu prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy.
Mgr. Jiří Zajíc – Edy (*1951)
Pedagog a publicista. V letech 1969 až 1975 vystudoval numerickou matematiku na MMF UK. Po ročním působení na FSI ČVUT pracoval do roku 1990 jako matematik-analytik ve Výpočetním centru VŠE Praha. Poté založil a vedl Redakci náboženského života v Českém rozhlase, kde působil do roku 2001. V letech 1992 až 2000 byl členem Rady České televize (po většinu doby místopředsedou). Od roku 2001 přes tři roky řídil kancelář České rady dětí a mládeže, pak pracoval tři roky jako analytik pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Počínaje rokem 2008 působí v odborných organizacích MŠMT jako metodik pro vzdělávání dospělých a podporu neformálního vzdělávání. Průběžně též učil na Vyšší odborné škole publicistiky a na Vyšší odborné sociálně teologické škole Jabok. Od svých 17 let se zabývá výchovou dětí a mládeže na bázi skautingu. Je nositelem nejvyššího skautského vyznamenání Řádu Stříbrného vlka. Před rokem 1990 se angažoval v různých strukturách „skryté církve“. Po roce 1990 se stal blízkým spolupracovníkem kardinála Miloslava Vlka. Je členem pracovní skupiny pro sociální otázky při ČBK. Je autorem sedmnácti publikací včetně dvou knih rozhovorů s Miloslavem Vlkem a jedné s Erazimem Kohákem.
PhDr. Jan Kalous, Ph.D. (*1972)
Historik. Vystudoval obor historie – politologie se zaměřením na dějiny východní a jihovýchodní Evropy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Disertaci obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
V letech 1999-2007 pracoval jako dokumentarista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, v letech 2008-2020 byl zaměstnancem Ústavu pro studium totalitních režimů. V současnosti je ředitelem Muzea paměti XX. století, instituce zřízené hlavním městem Prahou. Pedagogicky působil na Univerzitě Pardubice, přednáší na Academia Rerum Civilium v Kutné Hoře. Předmět jeho odborného zájmu tvoří dějiny Státní bezpečnosti, Komunistické strany Československa, politických procesů, událostí let 1968-1969 a zásahů komunistického režimu do sportu. Je autorem několika výstav, publikoval řadu studií.
Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D. (*1949)
Studoval nejprve elektrotechniku, později filosofii u Jana Patočky. V letech 1968 – 1989 pracoval převážně v dělnických profesích.
Disident z okruhu Václava Havla, signatář Charty 77, organizátor bytových filosofických seminářů.
Po Sametové revoluci v roce 1989 působil patnáct let v politice jako člen československého, poté českého parlamentu i Evropského parlamentu. Tři roky byl předsedou politické strany ODA. Podílel se na přípravě Listiny základních práv a svobod, České ústavy i na reformě vysokého školství. Působil v etické komisi Ministerstva zdravotnictví i v Radě vlády pro lidská práva. Po odchodu z politiky pracoval v sociálních službách, od roku 2005 učí na Filosofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n. L. Působí v Dozorčí radě neziskové organizace Post Bellum. Vyznání Římskokatolické. Není členem žádné politické strany.