Bývalí členové
doc. JUDr. Petr Pithart, CSc. (*1941)
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na které v posledním roce studia (1962) vyučoval jako asistent na katedře obecné teorie státu a práva. Od roku 1966 byl tajemníkem Interdisciplinárního týmu ČSAV pro reformu politického systému. Od téhož roku byl na půl úvazku redaktorem Literárních novin – a to až do jejich definitivního zákazu v roce 1970. V roce 1961 vstoupil do KSČ, ze které „vystoupil“ na podzim 1968 na protest proti postojům Dubčekova vedení (jeho členství bylo tzv. zrušeno). Předtím ještě stačil pobýt čtyři měsíce na St. Antony´s College v Oxfordu a protože se nechtěl stát emigrantem, vrátil se a nastoupil do podniku Vodní zdroje jako dělník – čerpač (1970). Poté vystřídal několik manuálních a jedno úřednické (podnikový právník) zaměstnání. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Hojně publikoval v samizdatu a v exilových časopisech, v exilových nakladatelstvích vyšly jeho dvě knihy.
V listopadu 1989 patřil k jádru Koordinačního centra Občanského Fóra, od poloviny prosince byl jeho „představitelem“. Od února 1990 do června 1992 byl předsedou vlády České republiky. Od roku 1996 byl senátorem, kde opakovaně zastával funkci předsedy a místopředsedy Senátu Parlamentu České republiky. Od roku 2012 je opět vysokoškolským učitelem, a to docentem na katedře politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Mgr. Jiří Kaucký (*1973), bývalý předseda
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1997 působil na odboru legislativy a koordinace předpisů Ministerstva vnitra ČR, od roku 2001 do dubna 2015 jako jeho ředitel. V říjnu roku 2014 byl pověřen řízením sekce pro přípravu státní služby na Ministerstvu vnitra ČR a později nově vzniklé sekce státní služby. Od 7. dubna 2015 zastává funkci státního tajemníka v Ministerstvu vnitra ČR.
Autorsky se podílel na vzniku právních předpisů v působnosti Ministerstva vnitra, zejména tzv. civilně-správního úseku, jako je např. zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, nebo zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě. Podílel se rovněž na přípravě předpisů týkajících se vyrovnání s komunistickým režimem, konkrétně na zákoně č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, na zákoně č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, zákoně č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, a nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem.
Je místopředsedou pracovní komise Legislativní rady vlády pro veřejné právo I – správní právo č. 1., dále působí jako člen rozkladové komise ministra vnitra, ministra životního prostředí, ministra průmyslu a obchodu, ministra obrany a vedoucího Úřadu vlády a je členem Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu. Od vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů do 30. srpna 2013 s ním spolupracoval jako právník. Působil rovněž jako místopředseda Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a předseda jejího II. senátu.
prof. PhDr. Jan Sokol, CSc., Ph.D. (*1936, †2021)
Vyučil se a pracoval jako zlatník a později mechanik. V roce 1958 v dálkovém studiu odmaturoval, od roku 1963 dálkově studoval matematiku na MFF UK. V letech 1964–1990 pracoval jako programátor, později vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu matematických strojů; vydal několik knih a řadu článků o počítačích, překládal filosofickou a náboženskou literaturu a byl v první vlně signatářů Charty 77. Od roku 1990 byl Sokol členem redakční rady časopisu Přítomnost. Od roku 1991 přednášel filosofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě UK. V roce 1997 byl jmenován docentem a v roce 2000 profesorem. V letech 2000 – 2007 byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Po prvních svobodných volbách byl Sokol od roku 1990 do roku 1992 poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Byl místopředsedou Sněmovny národů, předsedou poslaneckého klubu OF a parlamentní delegace v Evropském parlamentu. Od ledna do července roku 1998 byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy v Tošovského vládě. 28. února 2003 byl koaličním kandidátem do třetí volby prezidenta České republiky, kde ho v posledním kole těsně porazil Václav Klaus.
Mimo jiné byl znám kritikou vysídlení Němců z Československa a v květnu 2007 patřil mezi první skupinu signatářů prohlášení Ligy proti antisemitismu. V červenci 2008 byl vyznamenán nejvyšším vyznamenáním Francouzské republiky, Řádem čestné legie v hodnosti důstojníka (officier). Jan Sokol byl laureát mimořádné Ceny PŘÍSTAV, kterou mu v roce 2008 udělila Česká rada dětí a mládeže.
Členem Etické komise byl od roku 2012 do své smrti v roce 2021.
PhDr. Marie Rút Křížková (*1936, †2020)
Maturovala v roce 1955 na Pedagogické škole v Liberci, od roku 1962 dálkově studovala na FF UK v Praze obor čeština – pedagogika. Promovala v prosinci 1968, doktorát z filozofie získala v roce 1991. Pracovala jako učitelka, vychovatelka, redaktorka, odborná pracovnice v Památníku Terezín a Středočeské galerii v Praze, v letech 1976-1980 jako lesní dělnice, od roku 1981 třídička pošty. Po roce 1989 byla externí korektorkou v Respektu, poté působila jako lektorka literatury na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok v Praze (1993-2001).
Do hledáčku StB se dostala už v srpnu 1968, kdy v libereckém rozhlase opakovaně protestovala proti invazi a následné okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Dne 13. ledna 1977 podepsala Chartu 77 s veřejným prohlášením proti článku Ztroskotanci a samozvanci publikovaném v Rudém právu. Od 2. února 1983 do 6. ledna 1984 působila jako jedna ze tří mluvčích Charty 77. Spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných a 15. 10. 1988 podepsala manifest Hnutí za občanskou svobodu a angažovala se v jeho křesťansko-demokratickém křídle. V letech 1994-2006 byla členkou a posléze předsedkyní poroty literární soutěže pro básníky do 22 let Ortenova Kutná Hora, kde založila edici První knížky. Členkou České křesťanské akademie byla od jejího vzniku v roce 1990 a působila ve Společnosti křesťanů a Židů, jejíž spoluzakladatelkou se po pádu totality stala.
V sedmdesátých a osmdesátých letech nesměla publikovat. V samizdatové edici Kvart Jana Vladislava jí vyšla studie Jiří Orten, básník smrti a lásky (1978) a v témže roce antologie Je mojí vlastí hradba ghett? (spoluautoři Kurt Jiří Kotouč a Zdeněk Ornest), která vyšla tiskem až v roce 1995 v nakladatelství Aventinum v české, německé a anglické verzi; v roce 1995 tato kniha získala v New Yorku Americkou národní cenu za nejlepší dílo o holocaustu a v Praze Zlatou stuhu za nejlepší knihu s tematikou mládeže.
Z její vlastní tvorby byla oceněna publikace Žít jako znamení – Rozhovory s Josefem Zvěřinou (Praha, Zvon 1995 a 1996) a knížka Svědectví, které nemohlo být vysloveno (Torst 2007) v anketě Lidových novin.
Už za svých vysokoškolských studií shromažďovala jako editorka dílo Jiřího Ortena, v letech 1966-68 vydala v Severočeském nakladatelství v Liberci tři svazky Ortenových nepublikovaných próz. Sedm z devíti plánovaných svazků Díla Jiřího Ortena vydala v letech 1992-2002 v nakladatelství Československý spisovatel, Mladá fronta a Paseka.
Dne 10. dubna 2012 jí byl Ministerstvem obrany ČR přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu.
Byla zakladatelkou Společnosti křesťanů a Židů a aktivně se podílela na její činnosti.
Členkou Etické komise byla v letech 2011 až 2016.
Miloslav Nerad (*1921, †2019)
V roce 1939 absolvoval měšťanskou školu v Praze, poté nastoupil učební obor v ČKD Praha – Libeň – Průmyslová škola. Do roku 1946 působil jako technický úředník ČKD Praha – Libeň, poté se stal společníkem podniku na výrobu a opravu kotlů. V roce 1948 po komunistickém puči vyhotovil a rozšiřoval se dvěma vysokoškoláky protikomunistické letáky. Po zatčení a vyšetřování v Bartolomějské ulici v Praze byl přemístěn do pankrácké věznice. Před soudním procesem byl propuštěn na prezidentskou amnestii. Založil ilegální skupinu Náš domov, v listopadu 1949 odešel do Německa, neboť mu opětně hrozilo zatčení. V americké zóně spolupracoval se zpravodajskou skupinu brig. gen. Františka Moravce a gen. Sergěje Ingra. Po nezbytné přípravě se v dubnu roku 1951 vrátil do republiky s úkolem obnovit činnost skupiny Náš domov. Po osmi dnech byl 5. května 1951 zatčen Státní bezpečností a následně odsouzen Státním soudem za špionáž a velezradu k dvaceti letům odnětí svobody. Trest vykonával ve věznicích Pankrác, Bory, Leopoldov, Bytíz, Opava a opět Leopoldov. Dne 28. srpna 1964 byl propuštěn s desetiletou podmínkou. V roce 1968 byl členem K-231. Byl členem předsednictva Konfederace politických vězňů ČR. Též byl držitelem plakety o významné službě, kterou převzal na Americkém velvyslanectví a v roce 2009 byl vyznamenán prezidentem republiky Václavem Klausem medailí za Zásluhy o stát II. Stupně.
Členem Etické komise byl v letech 2011 až 2016
MVDr. Jiří Liška (*1949)
V letech 1996–2010 byl senátorem Parlamentu České republiky. V Senátu zastával po určité období posty místopředsedy komory a předsedy klubu ODS.
Po vystudování Vysoké školy veterinární v Brně a absolvování základní vojenské služby pracoval téměř dvacet let jako veterinární lékař. V roce 1990 se stal předsedou Městského národního výboru v Jičíně. O dva roky později vstoupil do Občanské demokratické strany, na jejíž kandidátce byl posléze zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V letech 1994-2002 zastával post starosty Jičína. V roce 1996 byl poprvé zvolen senátorem za volební obvod Jičín. Senátorský mandát dokázal obhájit i v senátních volbách let 1998 a 2004, v roce 2010 již zvolen nebyl. Od roku 2004 byl místopředsedou Senátu PČR. V roce 2010 začal podnikat jako OSVČ. V roce 2011 se stal členem dozorčí rady státní společnosti Lesy ČR.
PhDr. Prokop Tomek, Ph.D. (*1965), bývalý místopředseda
Původně se vyučil obráběčem kovů a v letech 1983-1996 pracoval s výjimkou dvouleté základní vojenské služby vesměs v dělnických profesích. V letech 1993-1997 vystudoval gymnázium. Je absolventem magisterského studia historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (2001-2006), kde získal roku 2012 i titul Ph.D. ve studijním programu Historické vědy, studijní obor České dějiny. Od srpna 1989 byl signatářem Charty 77 a od roku 1991 dodnes je členem Amnesty International. V letech 1996 – 2007 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. V současné době je historikem ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Je autorem desítek samostatných publikací a článků ve sbornících a odborných časopisech věnovaných různým tématům z doby komunistické totality. Zaměřuje se zejména na problematiku Státní bezpečnosti, třetího odboje, zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo a na vojenské dějiny. Je autorem a spoluautorem výstav. Aktivně vystupuje na vědeckých historických konferencích. V letech 2006 – 2009 vedl kurz „Vyrovnání s minulostí“ a cyklus přednášek o třetím odboji na Univerzitě Pardubice. Je členem redakční rady časopisu Paměť a dějiny.
Mgr. Miloš Rejchrt (*1946)
Po gymnáziu absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu (1970). Po ukončení studií byl uveden do funkce duchovního; v roce 1972 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a pracoval jako topič parních kotlů až do léta 1989. Koncem roku 1976 podepsal Chartu 77, v lednu 1980 na rok převzal funkci mluvčího. Od listopadu 1989 do července 1990 se věnoval postgraduálnímu studiu na teologické fakultě univerzity v Ženevě. V říjnu 1990 byl zvolen vikářem sboru ČCE v Praze 6-Dejvicích. V letech 1993 až 1999 pracoval v Českém rozhlase. V lednu 1998 byl ministrem zahraničí jmenován na dva roky členem správní rady Českoněmeckého fondu budoucnosti. V lednu 2000 Poslaneckou sněmovnou zvolen za člena Rady České televize,v březnu téhož roku Poslaneckou sněmovnou odvolán, v dubnu 2000 opětovně zvolen za člena Rady ČT, 20.12.2000 z této funkce odstoupil. Od května 2000 byl zvolen seniorátním farářem pražského seniorátu ČCE, od září 2001 souběžně učil na Vyšší odborné škole Evangelické akademie. V červenci 2002 byl zvolen farářem sboru ČCE v Praze 1 u Salvátora. V květnu 2003 byl zvolen synodem ČCE za náměstka synodního seniora. Od 1.10.2006 zvolen farářem sboru ČCE v Praze-Kobylisích. 28.10.2001 mu bylo uděleno prezidentem republiky Václavem Havlem vyznamenání “Za zásluhy". Od 1.12.2011 je v důchodu. Není a nikdy nebyl členem žádné politické strany. Je autorem desítek duchovních písní. Příležitostně publikoval v řadě českých i zahraničních periodik.
PhDr. Jiří Rajlich, Ph.D. (*1964)
Před rokem 1989 vystudoval grafickou průmyslovou školu a pracoval jako polygrafický dělník, ekonom a podnikový archivář. Současně s tím prováděl soukromý archivní výzkum, spoluorganizoval srazy západních letců v Kolíně a psal tzv. „do šuplíku“. V letech 1992-1999 vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1991 nastoupil do Vojenského historického ústavu, kde od roku 2003 působí jako ředitel jeho historicko-dokumentačního odboru.
Předmětem jeho odborného zájmu jsou české a československé dějiny 20. století, dějiny obou světových válek, období nacistické okupace a komunistické totality, historie československé armády a letectva a perzekuce jejich příslušníků, čs. interbrigadisté a jejich role v poválečném bezpečnostním aparátu aj. Je autorem nebo spoluautorem více než 50 knižních publikací a přibližně 400 odborných článků a studií v periodicích a sbornících vydaných doma i v zahraničí (Kanada, Polsko, Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Španělsko, Japonsko).
Je prezidentem České komise pro vojenské dějiny CIHM (Commission Internationale d' Histoire Militaire), předsedou redakční rady časopisu Historie a vojenství a člen redakčních rad časopisů Letectví a kosmonautika, Vojenská história (SR) a Securitas Imperii.