Bývalí členové

JUDr. Stanislav Devátý, Dr. (nar. 1952)

Stanislav Devátý

Vyučil se elektrikářem a následně vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pracoval jako technik-elektrikář v několika státních podnicích. Před 17. Listopadem 1989 pracoval naposledy jako technik počítačů. Toto místo musel opustit poté, co se stal signatářem (1985) Charty 77 a členem VONS. V letech 1988-89 byl mluvčím Charty 77. U demokratické části naší veřejnosti se proslavil položením věnce na hrob Jana Palacha ve Všetatech dne 16. ledna 1989, když byl místní hřbitov tehdejší veřejnou i státní bezpečností přímo obležen. V roce 1989 byl z politických důvodů opakovaně vězněn, veřejnost se dozvěděla o jeho protestních hladovkách, zejména z tehdy již jen sporadicky rušeného vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Byl spoluzakladatelem Společnosti přátel USA a Iniciativy sociální obrany. V srpnu 1989 byl odsouzen k 20 měsícům vězení, ale podařilo se mu před zatčením uprchnout do již svobodného Polska. Z bezpečnostních důvodů se do republiky vrátil až 10. prosince 1989 a ihned poté se zapojil do probíhajících událostí.

V červnu 1990 byl na jihomoravské kandidátce OF zvolen za poslance Federálního shromáždění. Ostře vystupoval proti bývalým komunistům v OF, poté vstoupil do ODS. Byl zvolen do Komise 17. listopadu, která se zabývala zjišťováním událostí zásahu policie na Národní třídě v Praze a všech dalších událostí s tímto zásahem spojených. V rámci Komise se podílel na vypracování tzv. lustračního zákona. Usiloval rovněž o brzké zveřejnění seznamů spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (StB). V roce 1992 byl jmenován náměstkem ředitele FBIS, po rozpadu Československa ředitelem nově vzniklé BIS. V listopadu 1996 z této funkce odstoupil. Během svého působení v BIS vystudoval dálkově práva, a začátkem roku 1997 se stal koncipientem advokátní kanceláře. Po složení advokátních zkoušek se věnuje výhradně advokátní praxi, a to zejména oblasti dodržování lidských práv a svobod, trestnímu právu, dále ochraně osobnostních práv a lidské cti a důstojnosti či ústavnímu právu.

 

PhDr. Marie Rút Křížková (nar. 1936)

Marie Rút Křížková

Maturovala v roce 1955 na Pedagogické škole v Liberci, od roku 1962 dálkově studovala na FF UK v Praze obor čeština – pedagogika. Promovala v prosinci 1968, doktorát z filozofie získala v roce 1991. Pracovala jako učitelka, vychovatelka, redaktorka, odborná pracovnice v Památníku Terezín a Středočeské galerii v Praze, v letech 1976-1980 jako lesní dělnice, od roku 1981 třídička pošty. Po roce 1989 byla externí korektorkou v Respektu, poté působila jako lektorka literatury na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok v Praze (1993-2001).

Do hledáčku StB se dostala už v srpnu 1968, kdy v libereckém rozhlase opakovaně protestovala proti invazi a následné okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Dne 13. ledna 1977 podepsala Chartu 77 s veřejným prohlášením proti článku Ztroskotanci a samozvanci publikovaném v Rudém právu. Od 2. února 1983 do 6. ledna 1984 působila jako jedna ze tří mluvčích Charty 77. Spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných a 15. 10. 1988 podepsala manifest Hnutí za občanskou svobodu a angažovala se v jeho křesťansko-demokratickém křídle. V letech 1994-2006 byla členkou a posléze předsedkyní poroty literární soutěže pro básníky do 22 let Ortenova Kutná Hora, kde založila edici První knížky, v níž stále ještě vycházejí básnické prvotiny oceněných autorů. Členkou České křesťanské akademie je od jejího vzniku v roce 1990 a stále působí ve Společnosti křesťanů a Židů, jejíž spoluzakladatelkou se po pádu totality stala.

V sedmdesátých a osmdesátých letech nesměla publikovat. V samizdatové edici Kvart Jana Vladislava jí vyšla studie Jiří Orten, básník smrti a lásky (1978) a v témže roce antologie Je mojí vlastí hradba ghett? (spoluautoři Kurt Jiří Kotouč a Zdeněk Ornest), která vyšla tiskem až v roce 1995 v nakladatelství Aventinum v české, německé a anglické verzi; v roce 1995 tato kniha získala v New Yorku Americkou národní cenu za nejlepší dílo o holocaustu a v Praze Zlatou stuhu za nejlepší knihu s tematikou mládeže.

Z její vlastní tvorby byla oceněna publikace Žít jako znamení – Rozhovory s Josefem Zvěřinou (Praha, Zvon 1995 a 1996) a knížka Svědectví, které nemohlo být vysloveno (Torst 2007) v anketě Lidových novin.

Už za svých vysokoškolských studií shromažďovala jako editorka dílo Jiřího Ortena, v letech 1966-68 vydala v Severočeském nakladatelství v Liberci tři svazky Ortenových nepublikovaných próz. Sedm z devíti plánovaných svazků Díla Jiřího Ortena vydala v letech 1992-2002 v nakladatelství Československý spisovatel, Mladá fronta a Paseka.

V současné době spolupracuje s Gymnáziem Přírodní škola v Praze na jejich projektu „Převezměte terezínskou štafetu!“

Dne 10. dubna 2012 jí byl Ministerstvem obrany ČR přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu.

Je zakladatelkou Společnosti křesťanů a Židů a aktivně se podílí na její činnosti.

 

Miloslav Nerad (nar. 1921)

Miloslav Nerad

V roce 1939 absolvoval měšťanskou školu v Praze, poté nastoupil učební obor v ČKD Praha – Libeň – Průmyslová škola. Do roku 1946 působil jako technický úředník ČKD Praha – Libeň, poté se stal společníkem podniku na výrobu a opravu kotlů. V roce 1948 po komunistickém puči vyhotovil a rozšiřoval se dvěma vysokoškoláky protikomunistické letáky. Po zatčení a vyšetřování v Bartolomějské ulici v Praze byl přemístěn do pankrácké věznice. Před soudním procesem byl propuštěn na prezidentskou amnestii. Založil ilegální skupinu Náš domov, v listopadu 1949 odešel do Německa, neboť mu opětně hrozilo zatčení. V americké zóně spolupracoval se zpravodajskou skupinu brig. gen. Františka Moravce a gen. Sergěje Ingra. Po nezbytné přípravě se v dubnu roku 1951 vrátil do republiky s úkolem obnovit činnost skupiny Náš domov. Po osmi dnech byl 5. května 1951 zatčen Státní bezpečností a následně odsouzen Státním soudem za špionáž a velezradu k dvaceti letům odnětí svobody. Trest vykonával ve věznicích Pankrác, Bory, Leopoldov, Bytíz, Opava a opět Leopoldov. Dne 28. srpna 1964 byl propuštěn s desetiletou podmínkou. V roce 1968 byl členem K-231. V současnosti je členem předsednictva Konfederace politických vězňů ČR. Je držitelem plakety o významné službě, kterou převzal na Americkém velvyslanectví a v roce 2009 byl vyznamenán prezidentem republiky Václavem Klausem medailí za Zásluhy o stát II. stupně.

 

JUDr. Jan Kudrna, Ph.D. (nar. 1976)

Jan Kudrna

V roce 1999 absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze. V roce 2003 ukončil obhajobou disertační práce doktorské studium na PF UK v oboru ústavní právo, mezinárodní právo veřejné a evropské právo. Od roku 2003 působí jako odborný asistent na katedře ústavního práva PF UK, dále vyučuje na Metropolitní univerzitě Praha. Jako hostující učitel spolupracuje s univerzitami ve Vilniusu, Wroclawi a Budapešti, v rámci odborné spolupráce také s dalšími univerzitami. Externě spolupracoval s Ústavním soudem Polské republiky. Publikoval řadu odborných článků na téma volebních systémů, ústavních modelů, právní úpravy mimořádného zákonodárství či právní úpravy politických stran, a to jak v České republice, tak v zahraničí.

 

MVDr. Jiří Liška (nar. 1949)

Jiří Liška

V letech 1996–2010 byl senátorem Parlamentu České republiky. V Senátu zastával po určité období posty místopředsedy komory a předsedy klubu ODS.

Po vystudování Vysoké školy veterinární v Brně a absolvování základní vojenské služby pracoval téměř dvacet let jako veterinární lékař. V roce 1990 se stal předsedou Městského národního výboru v Jičíně. O dva roky později vstoupil do Občanské demokratické strany, na jejíž kandidátce byl posléze zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V letech 1994-2002 zastával post starosty Jičína. V roce 1996 byl poprvé zvolen senátorem za volební obvod Jičín. Senátorský mandát dokázal obhájit i v senátních volbách let 1998 a 2004, v roce 2010 již zvolen nebyl. Od roku 2004 byl místopředsedou Senátu PČR. V roce 2010 začal podnikat jako OSVČ. V roce 2011 se stal členem dozorčí rady státní společnosti Lesy ČR.